4. 9. 2018
Jak může dojít k poškození oka zářením? A lze tomu předejít?
Úrazy oka
Bohužel, lidské oko není před nebezpečím úrazu přirozeně chráněno. Vyčnívající horní okraj očnice (nadočnicový oblouk) chrání oko před ranami shora, zato zevní a dolní strana oka je prakticky nechráněná. Přirozenou ochranou jsou také reflexní (bezděčné) uzavření víček, odchýlení hlavy či zvednutí rukou.
Ze znalostí následků poranění však můžeme považovat přirozenou ochranu oka za nedostatečnou.
Proto klademe důraz na nošení ochraných pracovních brýlí a také
sportovních brýlí při sportování.
Poškození oka zářením
Lidské oko má několik mechanismů ochrany před účinky optického záření. Jsou to mechanismy fyziologické a reflexní.
Oko je chráněno před přímým slunečním světlem svým umístěním v očnici (kostěný důlek v lebce) a valem obočí. Z reflexních mechanismů je to mrkací reflex, zúžení zornice a případně křečovité sevření oční štěrbiny. Rohovka odráží až 60% dopadajícího světla, které není kolmé na její povrch. Spolu s čočkou se chovají jako absorpční filtry.
Rohovka absorbuje většinu ultrafialového záření (UVB, UVC) a část infračerveného záření. Čočka absorbuje většinu UVA a část infračerveného záření. Absorpční schopnost tkání oka je dále závislá na věku.
Poškození ultrafialovým zářením
Ultrafialové záření (UV) je elektromagnetické vlnění o vlnové délce kratší, než má světlo fialové barvy (380 nm). Jeho nejkratší vlnové délky zasahují do oblasti rentgenového záření (cca 10 nm). Zdrojem ultrafialového záření jsou tělesa zahřátá na vysokou teplotu (Slunce jako jeho přirozený zdroj, elektrický oblouk při svařování, plazmový hořák) nebo jsou to speciální výbojky naplněné párami rtuti (horské slunce). Malý podíl UV je i ve spektru záření kyslíkoacetylového hořáku.
UV záření vlnových délek kratších než 280 nm je plně pohlcováno atmosférou za vzniku ozonu. Rovněž obyčejné draselné sklo UV záření pohlcuje. Zbývající spektrální oblast je rozdělena především z hlediska biologických účinků na tři dílčí oblasti.
Rozlišujeme složku UVA (315-380 nm, dlouhovlnné), UVB (280-315 nm, středněvlnné) a UVC (100-280 nm, krátkovlnné).
Pronikající schopnost UV záření je velmi malá, proto se příznaky poškození týkají především předních částí oka. Po expozici můžeme pozorovat výrazné podráždění spojivek, škody na rohovce. Toto je obvykle doprovázeno ještě zánětlivou reakcí kůže víček a kůže obličeje, může dojít až k akutnímu spálení.
K obdobnému poškození, sněžné slepotě (ophthalmia nivalis), dochází nejčastěji ve vysokohorských oblastech. Sníh totiž odráží až 85% UV paprsků a na každých 1000 m nadmořské výšky vzrůstá množství UV záření o 15%. Ozonová vrstva nestačí snižovat množství UV paprsků do neškodných hladin.
V době snižování ozonové vrstvy se může tato situace přihodit i v malých nadmořských výškách.
Poškození infračerveným zářením
Infračervené záření (IR) zaujímá oblast mezi nejkratšími rádiovými vlnami a světlem (více než 770 nm). Zdrojem infračerveného záření jsou tělesa zahřátá na vyšší teplotu. Škodlivým zdrojem pro oko jsou například hutnické práce, sklářské vany s roztavenou sklovinou nebo rozžhavené velké kusy oceli při kovářských pracích.
Při pohlcování infračerveného záření probíhá tepelná výměna a ozářené těleso se zahřívá. V místě účinku dochází k termálním změnám a při nadměrné expozici se mohou projevit na kůži víček či spojivce popálením. Podstatná část infračerveného záření je absorbována čočkou. Za fyziologických podmínek proniká IR záření nejvýše 5 mm hluboko do oka, nedostává se tak na sítnici. Opakované a velké dávky IR záření bývaly před zavedením ochranných pomůcek příčinnou sklářské katarakty (žárový šedý zákal).
V souvislosti se zavedením ochranných brýlí, mechanizací a automatizací sklářského pracovního procesu, se toto poškození již prakticky nevyskytuje.
Poškození ionizujícím zářením
Ionizující záření může nastat při haváriích atomových elektráren, při atomovém výbuchu nebo při hrubé nekázni při práci v radioaktivním prostředí (RTG či radioterapeutické pracoviště). S poškozením oka ionizujícím zářením se setkáváme také při terapeutické aplikaci rentgenových paprsků a při radioterapii v blízkosti oka. Při větších dávkách ionizujícího záření mohou být poškozeny všechny části oka, včetně přídatných orgánů.
Nejčastěji bývá postižena kůže, spojivka, rohovka a čočka, tyto tkáně jsou více radiosenzitivní než ostatní tkáně.
Poškození laserovým zářením
Název laser je odvozen z počátečních písmen anglického vyjádření podstaty laseru, tj. „zesilování světla stimulovanou emisí záření“ (Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation). Laser je tedy zařízení, které zesiluje elektromagnetické záření nejčastěji v oblasti viditelného spektra a přilehlých vlnových délek. Lasery jsou využívány v průmyslu, armádě nebo zdravotnických zařízeních. Oční tkáň může být poškozena přímým zásahem, výjimečně i náhodně odraženým paprskem (laserová show, náhodná expozice osoby často bez ochranných pomůcek).
Při používání laserů jsou předepsány ochranné brýle podle typu laserů a používané vlnové délky.
Poškození slunečním zářením
Poškození oka slunečním zářením vzniká při přímém nebo nepřímém pozorování slunce bez ochranných pomůcek. Vzniká solární retinopatie. Nejčastěji se s tímto druhem poškození setkáváme při pozorování zatmění slunce. Vlastní čočka pozorujícího způsobí fokusaci (souběh) paprsků do nejdůležitějšího místa sítnice a vyvolá koagulaci pigmentového epitelu sítnice v oblasti makuly, kde dojde k jejímu spálení.
Výsledkem je neléčitelný centrální skotom („slepé“ místo) se sníženou zrakovou ostrostí nebo úplným poškozením.
Ochrana
Z výše popsaných důvodů klademe důraz na kvalitní ochranné pomůcky při práci (ochranné brýle, štíty, kukly, …), ale také při sportování. Zejména zimní lyžovačka vysoko v horách vyžaduje kvalitní sportovní brýle, které budou přiléhat k hlavě, aby se škodlivé paprsky nedostaly k očím.
S úctou k vašim očím,
Mgr. Simona Bramborová, DiS.
Foto zdroj: 1. CooperVision, 2. - 4. adidas Sport eyewear
